Jiří Oktábec 
Podzim je tu. Plnohodnotný, plný barev a všeho, co k podzimu patří, počasí, pošmourno, zima, teplo, studená voda a hromada práce s přípravami na zimu. Nejen nás. Sezóna nám začala a to velmi poeticky. Jak se říká, do třetice všeho dobrého.. aneb napotřetí už to vyjde. A vyšlo! Naše semínko v přihláškách padlo na úrodnou půdu a vyrostl nám z toho zážitek, na který jsme čekali 2 sezóny. Zkrátka a dobře, první sobotu v říjnu – tu co teď byla – jsme se vydali na východ do 300 km vzdálených Punkevních jeskyní, kde probíhal tradiční, již 77. ročník memoriálu T. K. Divíška. Jedná se o nebodovaný závod-nezávod 150 otužilců, kteří vejdou do Punkevních jeskyní, projdou kolem dna propasti Macocha až na molo, kde nastoupí do loděk a ty je odvezou ještě pár desítek metrů do vnitra hory po říčce, ve které se uvedení otužilci budou vracet plavmo stylem paní radová zpět ven z jeskyní ke vstupu. A jak to probíhalo?
Sobotní den začal srazem u každého doma, kde řidič výpravy – já – vyzvedl o asi 10–15 min déle než byl sraz nejprve Petra. Než se Petr nalodil, přiběhla Radka, která už ráno oznámila, že nestíhá. Mě to teda vyhovovalo, protože jsem také tradičně nestíhal, spoléhal jsem na to, že to všechno přece za 10 min musím stihnout – najít bágl, ručník, hlavně plavky, abych nemusel jít v tréninkovém dresu (rozuměj pouze v čepici), nevím proč, ale dal jsem tam i naše souměřidlí (opět rozuměj 3 teploměry svázané k sobě k odečítání teploty vody – určené pro aritmeticky přesný průměr odečtení teploty) no a pak samozřejmě podepsané seznámení s řádem jeskyní a bezpečnostními pokyny. No a tam to začlo. Došel mi papír v tiskárně. Tak jsem hledal nějakou A4ku kam to vytisknu. Povedlo se relativně dobře. Pak nervní a celý rozevlátý vše naházeno v kufru auta ne v tašce jedu pro zbytek výpravy.
První co jsme po výjezdu nastavili bylo snížení teploty v autě z 23 na 21 stupňů. Já, protože mám rád teplo v autě, jsem si zatopil v sedačce (pozn. autora: nejlepší funkce auta srovnatelná s dokonalým vynálezem myčky v kuchyni) a vyrazili jsme. Cesta proběhla v klidu stylem probírání všeho možného i nemožného. Do cíle jsme dorazili včas dle plánu s dostatečnou rezervou. Parkování zdarma – potěšilo. Vláčkem, který jsme měli také zdarma, jsme nejeli, protože jsme se z 1/3 shodli na tom, že půjdem pěšky. Já jsem nejprve tiše poté i nahlas začal upozorňovat, že mi začíná být zima, že mám strach, že se mi chce na záchod… a podobně pevně nervózní hlášky. Bohužel to mám pokaždé před každým závodem. Podléhám trémě, že mě budou lovit, nakládat hasiči, budu mít ostudu atd… Petr s Radkou byli v pohodě a natěšení. Já se těšil až ze mě ta tréma spadne. Často po 30s ve vodě ze zkušenosti.
2 km pěšmo ke vstupní budově do Punkevních jeskyní uběhlo relativně rychle. Bylo tam docela dost lidí. Neřekl bych že těch 150 ks.. ale kdo by to počítal. Natož já lingvista, který si není schopný přepočítat ani vrácené peníze hned u kasy. Nástup a proslov organizačního týmu z Brna nám dodal sil a šli jsme se připravit do plavek a županů. Vše ostatní bylo v jedné z posledních skříněk, které jsme urvali před ostatními.
Vešli jsme do jeskyní. První část probíhala jako prohlídka…značně nestandardní, protože v jeskyních dle všeho bylo 8,7° C a voda v Punkvě měla lehce pod 10° C tuším, že 9,6. Bylo to teplejší než jsem čekal. Myslel jsem, že bude mít 6° C. V jeskyních jsme procházeli tradičním i netradičním okruhem. Došli jsme na dno Macochy, kde jsme vyslechli pár zajímavých faktů, vyfotili si panorámata a pokračovali k finální části prohlídky – na molo k lodičkám. Ve finální části jsme stáli v řadě za sebou v tunelu, kde kolem nás bylo max 30 cm ke skále, takže příjemné místo a chvilka pro každého klaustrofóbika. I mě, bez tohoto psychického poznamenání, napadalo: „padnout tenhle kus stropu tak mě nikdy nikdo nenajde…“ nebo „…tenhle šutr je tu nějak navolno…“ atd. Do toho samozřejmě myšlenky na to, jak budu lézt z lodičky do vody, jestli jí zvrhnu a potopim mou tělesnou konzistencí apod. Ale bylo to dobré, vlezli jsme do loděk, asi 5 nebo 6ti. Dovezly nás o pár desítek možná nad sto metrů dál do hory a s ještě pokračujícím vtipným průvodcovým povídáním jsme zastavili na místě vstupu do vody. Šlo to ráz na ráz. Naštěstí jsem shodil jen župan a sandále. Loďka se zhoupla a já padnul do říčky… plaval jsem má oblíbená prsa.
Žádný spěch. Peťa přede mnou, Radka za námi a plavali jsme jeskyněmi. Sem tam světlo, sem tam záchranář-potapěč a všude šplouchání a hustě zajímavá atmosféra. Plavali jsme to mojí obvyklou dobu. Voda řezala na to, že měla skoro deset, ale nebylo to nic, na co bychom nebyli zvyklí z našeho koupaliště. Po výlezu klasika toho co jsem si uvědomil až tam, že hadry jedou až za námi. Tzn. Budem tam chvíli čekat bez ručníku a bude nám trošku zima. Loďka dojela a honem jsme si vzali věci a oblékli. Radka se tam seznámila s pár plavci jiných týmů, kteří nás blejskli a poslali nám fotky. Pár z nich přikládám. Ostatní jsou na sociálních sítích v našem ofiko chlívečku.
Po ukončení a obléknutí jsem si zase řekl, že jsem stresař a to úplně zbytečný, protože to bylo krásně tajemné a vlastně to nebylo vůbec nic co by člověka nějak mělo stresovat.
Mysleli jsme si, že si dáme k večeři polévku, ale bylo plno a moc se s námi provozní nebavili. Dali jsme si alespoň já čaj, Petr a Radka pivo a vyrazili jsme na rodnou Ithaku. Cesta proběhla vcelku rychle a v poklidu. Za mě a ostatní to byl nevšední zážitek, který příští rok určitě zopakujeme.
No a co ještě nového? Rozrůstáme se!! Rozrostli jsme se o 25%. Přišel k nám nový člen. Všechny náležitosti jsou již zařízené a teď už jen zdravotní prohlídku, aby mohl s námi na první měřený závod 1. 11. 2025 do Lulče u Brna. Skoro mu závidím, že jeho první závod bude v tak poetickém kraji a plovárně. Jo a je to Michal Drtil. Už s námi poctivě trénuje dle svých časových možností. Např. včera jsme dali v pět večer ve vodě v koupališti s 11°C on 600 m (12 bazénů) a já 500 m (10 bazénů). Studená voda, nejlepší lék na spaní… a nejen to. Přejme Michalovi ať je mu v našem týmu tak dobře jako všem nám! V příštím zápise podám zprávu jak jsme dopadli na dálném východě.
Do té doby přeji všem hezké podzimní dny.
