Jiří Oktábec Když píšu tyto řádky je už 26. rok nového století, konkrétně opět Leden. Jak by řekli pozorovatelé z kosmu: „Zase oslavili jednu otočku jejich planety kolem Slunce.“ Tohle období je pro otužilce velmi plodné. Zejména zima nás testuje jak jsme odolní a kolik jsme si vzali z pradávného učení praotce všech brdských otužilců, který nám po generace předával odhodlání se zocelovat v ledové vodě našich lesů. Často se mě pocestní a fanoušci ptají jestli po těch letech co jsme nastoupili na rozjetou kru, je lehčí počátkem sezóny opět vlézt do studené až ledové vody. Odpovídám s klidným svědomím a optimisticky pro jakéhokoliv zájemce o tužení: „Ne. Lehčí to není. Na začátku sezóny každý z nás začíná od začátku jako každý kdo se chce přidat a nikdy se neotužoval. Jediný rozdíl mezi námi, co to praktikujeme již několik let a tím, kdo chce začít je vědění do čeho jdeme, jak tělo bude reagovat, jak nám bude v ledové vodě při 10 stupních, 6ti stupních a při 3 a méně, jak reagují dlaně při ledové vodě a jak nám naznačí, že už to fakt stačilo. Toto je ten jediný rozdíl proti začátečníkům. Jinak je všechno stejné, ta zima, bolest a zparchantění přes dlouhé jaro a léto v teplé vodě kolem 20 stupňů.
Při této mé naučné myšlence se nořím do nedávné historie minulého roku, konkrétně o asi 14 dní zpět, kdy jsme se účastnili jako každého 26. prosince závodů na Vltavě v Praze u Národního divadla. Tento závod je svým způsobem jedinečný, protože je to pro nás v naší královské trati nebodovaný. Je to spíš jenom zážitek. Což opravdu je… druhý den po Štědrém dnu, kdy počasí bývá dost nepředvídatelné. Letos nezklamalo. Ano, byla zima. Pocitová i faktická. Přijeli jsme v počtu 5/6 osazenstva týmu. Chyběla jen Ráďa. Pánská část našeho sportovního týmu byla v plném počtu. Po úvodní registraci, ochutnání místních pochutin – zejména chlebů se sádlem – jsme se přesunuli na místo odkud se bude startovat. Na špici Slovanského ostrova k molům. Lidé na mostě a ochozech se pomalu srocovali a vše dostávalo masovou atmosféru. Televize dorazily asi tři, reportérů z novin tu také pár bylo. My jsme čekali na půl dvanáctou, kdy jsme měli nástup do vody a plavat 300m okruh. I letos to bylo stylem hromadného startu, kdy se plavalo kolem 3 až 4 bójí (podle toho jak kdo si pamatoval trať). Vltava byla velmi velmi studená i když měla oficiálně 3,6 stupňů. Mě přišlo, že to bylo o něco méně, ale i hodinky se ustálily na této hodnotě. Vzduch byl -4,0 stupně. Já se vždy snažím hledat na všem tu pozitivní stránku a té se držet. Když se podíváme na tyto výsledky měření teplot, tak pozitivum je, že rozdíl obou teplot je nějakých 7,6 stupně. Tzn. Teorie nám opět diktuje to, že ve vodě nám vlastně bude lépe, protože je o těch 7,6 stupně vyšší než být venku na mraze. A toho jsem se držel. Až do doby nástupu do vody. Tam se musím pokaždé dostat přes 30 vteřin, které nastartují vnitřní kotel a vypnou pocit zimy v rukou a nohou a pár dalších výstupcích na periferiích mého těla. Při druhé otočce u druhé bóje se dostavil pocit nastupující nicoty od pravého ramene
směrem ke středu hrudníku. Říkal jsem si, že to musím zahnat, abych si neuhnal ostudu při pokusech záchranářů o vytažení mě do člunu. Nejsem si jistý, jestli pražští záchranáři jsou připraveni na standardního brdského chlapce v nejlepších letech, kterého by se měli, chcípáci městští, pokusit vytahnout do vysutého člunu. Chtěl bych je vidět.. bez podběráku. Nicméně jsem vše psychicky zažehnal a doplaval do konce. Při cestě domů jsem zjistil, že plavba kolem poslední bóje je špatně a trať se tím prodloužila o pár desítek metrů. A na konci? Specialitka tohoto závodu – výstup po 3 žebřících a čekání ve frontě ve vodě. Neskutečná zima, námraza na žebřících a kluzké molo, hledání ručníku bot a ano!! chlupatého župánku… záchrana, zabalení a cesta nahoru do parku na lavičku se osušit a oblíct. Jako vždy jsem si nemohl natáhnout kalhoty. Ještě, že jsem si vzal své kraťasy. Protože ty se nasazují jedna báseň žádné motání špiček chodidel do nepoddajných zatáček kalhot, které by tam být neměly. Zateplení hlavy krku a horní poloviny těla zabezpečuje to, že je mi jedno, že mám v oněch -4 stupních kraťasy. Nohy to zvládnou. Všichni jsme se potkali u párků (oběda závodu), zašermovali jsme si při klepetici s párky, pokydali jsme se hořčicí a drkotajíc zuby jsme se vydali na Karlák k autu.
Málem bych se nezmínil, že tohle byl historicky první závod našeho nového člena Lukáše, který poctivě a drsně trénuje na Záskaláku a i s námi byl prvně Michal, který si to také užil. Vše dopadlo dobře, počasí bylo jasné mrazivé a povedené. Voda byla typická pro vodní tok v hlavním městě.
V žebříčku bodování jsme se moc neposunuli, protože jsme nebyli bodovaní. Uvidíme co v lednu v Mostě, který se blíží velkou rychlostí. V době psaní tohoto záznamu do deníku je to už tuto sobotu, tj. 17. 1. 2026. Opět se podělím o zážitek. Bude to zajímavé, protože už několikátý týden jsou teploty velmi mrazivé a na nejednom toku nebo vodní ploše je ledová plocha o tloušťce často několik cm až nad deset cm.
Chtěl bych na těchto řádcích popřát čtenáři mého deníku jen to nejlepší, hlavně zdraví, štěstí a všeho dobrého do nové otočky kolem Slunce.
