Jiří Oktábec Otvírám další stránku mého deníku. Je přelom února a března v šestadvacátém roce jednadvacátého století. Myslel jsem si, že se čas povleče stylem líných zimních dní, ale opak je pravdou. Ke konci února, v sobotu 28. 2. jsme svolali klubovou brigádku na bazénu. Počasí se vydařilo. Slunečno, teplo a předjaří. Sešli jsme se s Petrem a Michalem na koupališti v 8:00. Ano, přispali jsme si. Což bylo dobře, protože ve stínu na dně koupaliště byly nečistoty stále přimrzlé ke dnu s jinovatkou a nedaly se pořádně zametat. Po úvodním obhlédnutí rajónu a povzdechem nad stavem dna zejména v metrové hloubce začly improvizované opravy rozlámaných a zvětralých dlaždic na dně nejprve jednometrovky a poté od metru a půl směrem do dvoumetrovky. Chopil se toho Michal, coby náš nejvíce obdařený makáč svalovinou. Já taky oplývám svalem, ale jen jedním a to na zcela jiném místě než na rukou. Petr zametal a já po propagačním focení drapnul koště a jel opět systematicky s Petrem. Nakonec z toho byl skoro celý vozík. Dokonce jsme vytahli i povalenou pamětní kovovou tyč, která ve své době upozorňovala na již neexistující roh schodu mezi 1metrovou hloubkou a 1,5metrovkou až po 2metrovku. Celá brigádka trvala asi do takřka oběda. Pár dalších dní patřilo napouštění bazénu svěží brdskou vodou.
Přípravy na poslední závod sezóny, 14. 3. 2026 v Hrádku nad Nisou, jsme mohli rozjet naplno. Petr a já jsme se pravidelně scházeli nad postupující vodní hladinou nejprve na dně dvoumetrovky, kde si Petr sedal do vody po krk ještě raději bez plavání. Přece jen se občas stále voda uzavírala do ledové krusty. Ta jak je nám všem známo velmi ráda při plavání podřezává krky. Já jsem pojal přípravu ve stylu „abych se nepřetrénoval“ a často mi hladina sahala i nad kolena. Ranní mrazíky malovaly na auta květiny a udržovaly novou vodu kolem tradičních 3 stupňů tepla.
Čas letí jako zběsilý a závody se nám přiblížily až neskutečně rychle. Nakonec zůstali přihlášeni tito borci: Lukáš, který se poctivě připravoval na naší pobočce za lesem v Záskaláku a to velmi pečlivě, Honza z pobočky v Příbrami na Nováku a já drsňák co má připravená zejména kolena občas i ten pas. Ostatní se z různých důvodů omluvili a odhlásili. Já jsem zuby, nehty držel předsevzetí na přelomových 500m. Potěšil mě Honza, který někde našel, že Ledová Kristýna (jak se závod jmenuje) už není tak ledová, ale má krásných 6 stupňů. To mi dodalo odvahy a opět ze mě spadl stres, jestli to náhodou nemám přehlásit na 250tku.
Přišla sobota. Vůz s hlavní částí naší posádky ve složení: já – řidič a Lukáš navigátor, pro zjednodušení opět nazveme tento vůz vozem A, jsme určili hodinu H na 7:45 od Lukášova domu v Hořovicích. Druhý vůz – opět pro zjednodušení ho budeme nazývat vozem B – byl už na místě na severu. Posádka si udělala výlet a ubytovala se v nedaleké vesničce. Skupina vozu A cestu vedla přes D5 na okruh, směrem na Liberec. Minula pár turistických bodů, kde se z auta pokochala: restaurace v letadle, po levé ruce minula Ještěd a v Liberci postapokalyptické zábavní centrum Babylon. Před Hrádkem nad Nisou řidič vozu A nezklamal a opět špatně sjel z kruhového objezdu. Tentokrát ne do Polska, ale do města Hrádek nad Nisou, kde chvilku bloudil. Nicméně včas dorazili k resortu Kristýna. Zde vše proběhlo velmi tradičně. Zápis, narážení čísel, nasazení čipů, zjištění trati a ochutnání místních pochoutek před závodem. Musím upřímně přiznat, že mi vše uběhlo velmi rychle. Nepodlehl jsem stresu, který se mě snažil ukecat, ať nemachruju a zapíšu si 250m. Přece jenom do přízně počasí dost foukalo. Organizátorům to vzalo 2 stany. Já se držím ošoupaného rčení jednoho chytrého otužileckého obrozence: „Pod vodou nefouká.“ Tak jsem nepodlehl a teď zpětně jsem rád, že to tak dopadlo. Nespornou výhodou pětistovky je i ten fakt, že plavu o něco dřív a mám to dřív za sebou. Kluci měli 250tku, tzn. Plavali jako poslední skupina. Ale nebudu nic zakrývat. Nervy jsem opět měl dost napjaté. Pochyby zase, křeče v břiše, stres jestli to doplavu, jestli mě nebudou lovit a že to bude studený.
Když přišla prezence před nástupem do vody a já slyšel: 110 Oktábec! … přihlásil jsem se a zařval mé stresem zalité ZDE!! … Zapomněl jsem zmínit, že se na nás přijel podívat i můj kolega z práce, který v Liberci bydlí a také se otužuje. Přijel za námi na kole asi 30km. Pokecali jsme, vyfotili a šel jsem na nástup… no ale zpět k vodě. Nejstresovější chvíle pro mě je hláška od rozhodčího: 2 minuty do startu! Nástup do vody… Jako vždy jsem zvolil velmi netaktické místo uprostřed šíře tratě. Jsem spíš vnější krajař. Ať se tam ostatní okopávají sami. START! … voda byla znatelně teplejší .. 6,4 je 6,4… přece jen ty 3 stupně nebo 4 jsou znát. Plavu jako o život abych nebyl poslední. Pár plavců a plavkyň jsem předplaval. Hlavu opět nepotápím, nejsem magor. Bohužel mi to nedodává moc příznivou křivku těla, která trochu přibržďuje, ale zase zbavovat se jediného zdroje tepla? Haha ani omylem. Ty bóje byly tak daleko. Ale nakonec jsem to dal. Zase po 30 vteřinách mi už bylo jedno jestli je voda ledová nebo ne. Soustředil jsem se na vlny, vítr, který mi šplouchal vodu do očí a ty mě trochu pálily. Před cílem jsem chtěl předplavat jednoho staršího plavce. Nepodařilo se mi to asi o 5 vteřin. Ale co. Jsem rád, že nejsem poslední a že vůbec žiju. 500m je za mnou. Na břehu kluky ujišťuji, že jestli bude takové počasí i příští rok, tak dám 750tku. No drsňák jako vždy po bitvě. Však ono mi to zas změkne. Po mém výkonu nastupovali do vody kluci. Lukáš a Honza. Upřímně, byli tak rychlí, že jsem si ani nestačil uvědomit kde kdo je. Honza cinknul na 2. místě. Stříbro a body doma! Gratulace největší. Lukáš to zvládnul na 8. místě. Já jsem byl v naší 500ce někde kolem 19. místa z nějakých 24. mužů. Vzhledem k tomu, že s náma plavaly i ženy, tak to nebylo špatné.
Předávání cen proběhlo opět velmi standardně. Když četli Honzu, opět nemohli rozluštit naší zkratku klubu „ObeKO“ komu vlastně patří. Stále nás ještě moc neznají, ale jednou si Obecnici zapamatují. Letos jsme tu byli překřtěni na Kolín.. 😀 Tak je Honzík poopravil. Ceny přebrané a hurá na rodnou Ithaku.
Všichni už se začínáme soustředit na zářiovou Punkvu, která otevře novou otužileckou sezónu. V příští kapitole zhodnotím jak jsme dopadli v této.
Teď už jen vypilovat techniku a začít si přivlastňovat kraul.
